Logo

KOLUMBUS

Spolek KOLUMBUS

Poutá mě Země
nu a jako ona i Láska
široširá je Země
modrobílá je Láska
Láska leží nad Zemí
je jí nebem

Noční stolek,
ten je smutku dalek!

Ostatně,
všechny noční stolky
jsou veselé,
a mají rádi kolem sebe
ty rozmarné holky
postele!

Zas zvoní listí kolem nás,
zas z listí tvoří zlatý jas,
zas voní dary podzimu,
zas schyluje se na zimu.

Zas ptáci houfují se v pás,
zas slyšíš kroky širých mas,
zas přítel těší přítele,
zas hoří svíce v kostele.

Zas zvěř utíká do lesa,
zas život točí kolesa,
zas psaní letí po kraji,
zas slyšíš ty, jenž zpívají.

Zas prosíš život o lásky,
zas v ruce svíráš oblázky,
zas přijdou bídné nemoci,
zas třeba lidem pomoci.

Vrbo, ty ze všech prastará,
zlá doba tobě nastala,
z koruny tvé zlaté, krásné,
zbyly snad jen tyhle básně.

Z tvé kůry, kořenů, z těla,
jak holubice vyletěla,
duše, která v tobě byla,
jenž lidská hloupost poranila.

Tak tě tu vidím pohozenou,
porostlou mechem, jak mořskou pěnou,
ten,kdo tě srazil, nemohl vědět,
to, cos mu mohla odpovědět.

Že v tobě ukrytá je jarní síla,
a jak mávnutím ptačího křídla
z kořenů zase rosteš vzhůru,
jak nové jitro plaší noční můru.

Otevřu okno.
líně rozpínám svou náruč.
vpouštím do pokoje pár paprsků Slunce.
Je ráno,
skoupé na pár písniček kosů.
Bledule, sněženky, modřence.
Jak něžně se chvějí v té černé zemi.
Slyším stromy.
Míza jimi pulzuje
od kořínků do pupenů.
První malá včelka,
pomalu se vkrádá do mé mysli
už třicet let jaro.
Je jaro, a já už nechci být sama.

Do srdce napsal jeden kat,
že bolest nelze překonat,
a ťal zas znovu do té hmoty
a zlomil všechny ostré hroty,
Chtěl zničit vše a užít sil,
však na srdce to nestačil.

A srdce stále ve své rytmu,
nechce a nechce zastavit mu,
otěže navléci si nedá,
však ten, kdo stále hledá,
snad najde lék na bolest bdící,
na samotu tak vraždící.

Copyright © 2017 - Spolek KOLUMBUS